Vládnul starovĕké velké říši psychicky nemocný človĕk nebo tyran?

Share Button

Římský císař Nero (vládl 54–68 n. I.) je dodnes vykreslován jako jeden z nejproslulejších tyranů římského impéria. Za nejvĕt­ší zločin, kterého se tento vládce dopustil, bývá pokládán strašlivý požár Říma, k nĕ­muž došlo roku 64 n. I. Podle nĕkterých zpráv to mĕl být právĕ on, kdo prý nechal hlavní mĕsto římské říše, tehdy ještĕ s ves­mĕs dřevĕnými budovami zapálit, aby se prý mohl posléze kochat údĕsnými scéna­mi hořících budov jako nĕjaký pyroman. To by samo o sobĕ znamenalo, že Nero nebyl normální, když rozpoutal o své vlastní vůli takovou živelní katastrofu. Říká se, že po předčasné smrti svojí manželky Poppaei došlo v jeho psychice ke značné zmĕnĕ. Stal se z nĕj krutovládce, před nímž se už nikdo necítil bezpečný. Jedna z dochova­ných povĕstí o tomto vladaři dokonce říká, že Poppaea zemřela následkem vnitřního zranĕní, které utrpĕla, když ji rozzuřený Ne­ro v jedné hádce kopl tĕhotnou do břicha. Ve skutečnosti to bylo jinak. Poppaea po­rodila dceru a zemřela až po čtyřech mĕsí­cích od porodu, zřejmĕ na následky nĕjaké infekce. Také povĕst o tom, že se kochal dĕsivou nádherou požáru Říma, je jen ničím nepodloženou legendou. Podobných mýtů o Neronovi se dochovalo hodnĕ a mĕly pod­le všeho jeden jediný cíl – vykreslit tohoto římského panovníka v co možná nejhorším svĕtle. A jestliže bylo u nĕkterých neronovských legend prokázáno, že lhaly, nemohlo tomu tak být i v případĕ zpráv o tom, že ten­to panovník nechal zapálit Řím?

Nero byl vskutku podivným tyranem. Ne, že by se nĕjak zvlášť lišil od svých císařských předchůdců Tiberia, Caliguly a Clau­dia. Byl absolutistickým samovládcem, marnotratníkem, vynikal prostopášností a výstředností. Navíc se považoval za veli­kého umĕlce, respektive pĕvce a patřil me­zi mecenáše umĕní, kde se projevovala je­ho velkorysost. Celý život na nĕm však ležel stín zločinu, kterého se vskutku dopustil tím, že nechal popravit svou matku Agrippinu, která mu v roce 54 n. I. dopomohla k trůnu vraždou svého manžela a Neronova nevlastního otce, císaře Claudia. Prohnaná císařovna však chtĕla prostřednictvím svého syna vládnout sama, což se jí zpočátku také docela dařilo. Když se ale Nero rozhodl matčinu moc ome­zit, začala proti nĕmu intrikovat a nĕkolikrát se pokusila o státní převrat, kterým chtĕla neposlušného syna svrhnout z trůnu. Její poslední spiknutí v roce 59 se jí však stalo osudným. Nero, obávaje se o svůj život, vydal rozkaz, aby jeho matku zabili na­jatí vrahové. Byl přesvĕdčen, že ji předešel v hodinĕ dvanácté. Poté ale nechal Agrippinu prohlásit bohyní. Možná pro výčitky svĕdomí, které ho pronásledovaly…

Ačkoli mĕl k dispozici obrov­skou válečnou mašinérii, vždyc­ky se nejprve snažil všechny konflikty řešit smírem. Vojska použil jenom nĕkolikrát, a to k potlačení protiřímských vzpour v provinciích (Británii, Galii a Judsku – pozn. aut.). Nikdy se však nepokoušel o nové vojen­ské výboje, což u militantních Římanů vyvolávalo odpor i po­smĕšky na jeho adresu. Stejnĕ historicky nepopiratelná je skutečnost, že za svojí vlády Nero potvrdil mnohem ménĕ roz­sudků smrti než jeho předchůdce Claudius, který je dodnes považo­ván za „liberálního“ panovníka. Nero dával přednost vyhnanstvím před popravami. Rozhodnĕ však nemĕl rád římskou nobi­litu. Spatřoval v urozené a bohaté římské šlechtĕ jen intrikáře a politické pleticháře, poučen zkušenostmi z vlád svých císařských předchůdců. Vysoké státní úřady proto radĕji ponechával v rukou schopných úředníků bez ohledu na jejich původ, což pochopitelnĕ u římské nobility vyvolávalo odpor. Pro Nerona však byly důležitĕjší osobní zásluhy nežli urozený původ lidí. Římským boháčům také řádnĕ pustil žilou novou daňovou a pozdĕji i mĕnovou refor­mou, která postihovala právĕ tuto spole­čenskou elitu. Není od vĕci připomenout, že z tĕchto kruhů pocházeli i římští historikové Suetonius a Tacitus, kteří pak Nerona ve svých dílech vykreslovali jako zrůdu i velezrádce, jenž dal zapálit Řím a postavil se tak proti celému národu.

V tradičním podání císaře Nerona jako žháře a šílence, který se prý tak stal jen bezcitným nepřítelem svého lidu, není témĕř nic pravdivé. Úmyslem autorů tohoto mýtu byla podle všeho jeho „historická“ diskreditace.

Požár vypukl v noci na 18. července roku 64 v místech tĕsnĕ sousedících s císařskými paláci na Palatinu a Esquilinu. Už to samo o sobĕ je divné. Kdyby dal Nero roz­kaz k založení ohnĕ, určitĕ by si nevybral oblast, která mohla požárem ohrozit jeho nádherné umĕlecké sbírky na Palatinu. Faktem totiž zůstává, že tento palác lehl popelem a vzácné umĕlecké předmĕty i starožitnosti, které zde Nero jako vášnivý sbĕratel tolik let ukládal, vzaly za své. Pro nĕj osobnĕ jako milovníka umĕní to byla tragédie a nenahraditelná ztráta, které dlouho velmi želel. Další historicky potvrzenou skutečností je, že v dobĕ vzniku požáru se císař v Ří­mĕ vůbec nezdržoval, ale nacházel se ve své letní vile v Antiu. Když poslové přinesli zprávu o ničivém požáru, neprodlenĕ spĕ­chal do Říma, aby zde organizoval záchranné práce. Pro občany bez přístřeší nechal vybudovat nouzové příbytky, dal dovézt z ostijského přístavu potraviny a li­dem bez majetku ponechal k dispozici všechny své římské pozemky. Témĕř oka­mžitĕ vyhlásil výnos o stanovení maximálních cen základních potravin, aby tak za­bránil lichvĕ. Bezprostřednĕ po zdolání celé katastrofy, která trvala témĕř celý tý­den, zahájil neprodlenĕ výstavbu nových čtvrtí z kamene a širokými ulicemi, aby se do budoucna podobná tragédie už nemo­hla opakovat.

To vše svĕdčí jasnĕ o tom, že Nero ne­mĕl se vznikem požáru nic společného, ale zůstává nezodpovĕzena ještĕ jedna zá­kladní otázka. Proč ho potom Římané označovali za hlavního viníka celé této ka­tastrofy?

Likvidací požáru byli povĕřeni aedilové, mĕstští úředníci i správcové mĕsta a dále pretoriáni, osobní císařská garda, která v případech, jako byl tento, mĕli zároveň funkci veřejných hasičů. Vítr znesnadňoval záchranné práce a požár se brzy rozrostl všemi smĕry. Hovoří se o tom, že ze čtr­nácti mĕstských čtvrtí zůstaly ohnĕm netknuté pouhé čtyři. Shořela vlastnĕ celá vnitřní část Říma, kde se nacházely převážnĕ dřevĕné příbytky chudiny. Jedna vĕc je jistá. V okamžiku, kdy Nero nasadil do ulic pretoriány, dosáhl oheň již takových rozmĕrů, že nebylo možné dostat ho pod kontrolu. Bylo proto nutné přistoupit k realizaci takových opatření, jež by zna­menala obrat. Hašení vodou se totiž uká­zalo být jen velmi málo účinné. A tak došlo k tomu, co dalo vzniknout mýtu o zapálení Říma Neronem…

Obrovské množství lidí se doslova přes noc ocitlo bez přístřeší a přišlo o veškerý svůj majetek. Jejich zoufalství znásoboval fakt, že nikdo neznal příčinu požáru a hovo­řilo se o spiknutí, nebo teroristickém útoku. Úzké ulice znesnadňovaly hašení, povozy s vodou sem nebylo možné dostat a pokud ano, tak jen s velikými obtížemi. Ti, kdo hasili, však znali smĕr vĕtru i šíření ohnĕ, kte­rému chtĕli všemi prostředky zabránit.

Jedinou účinnou možností se v nastalé situaci stalo zakládání tzv. protiohňů, aby plameny nemohly přeskakovat z budovy na budovu. Ve smĕru šíření požáru se zkrátka zapálily dosud nedotčené příbytky a než se hlavní oheň přiblížil, vzniklo na ta­kovém místĕ spáleništĕ, kde bylo možné dostat blížící se plameny pod kontrolu a za­jistit, aby nemohly postupovat dál. Tak vznikala přehradná spáleništĕ, kde se dal­ší šíření ohnĕ zastavovalo.

Všude vládl zmatek a chaos. Když lidé spatřili pretoriány, jak s hořícími loučemi sami zapalují nĕkterá místa, vysvĕtlovali si jejich počínání jako žhářství. Příslušníci císařské gardy však nemĕli čas, aby nĕkomu vysvĕtlovali, proč to dĕlají. A ponĕvadž by­li pretoriáni podřízeni výhradnĕ císařovĕ velení, šeptanda nakonec vyústila ve fámu, že prý sám Nero dal Řím zapálit. Přitom se nejednalo o nic jiného než o preventivní obranné hasičské zákroky, jejichž pomocí bylo možné obrovský požár zvládnout. Přesto trval celých šest dní. Šlo o nejvĕt­ší živelní katastrofu, jaká kdy metropoli římského impéria postihla. Celé dvĕ třetiny mĕsta lehly popelem. Ke cti císaře budiž řečeno, že okamžitĕ přistoupil k renovaci vypálených domů, sám vyčlenil ze svých osobních prostředků vysoké částky k ob­novĕ mĕsta a vydal pokyn k výstavbĕ širokých ulic, aby se zde v budoucnu mohli ha­siči mnohem lépe pohybovat. Díky tomu byly za pár let následky celé katastrofy už jen sotva znatelné.

Zoufalí lidé volali po potrestání viníků. Ti však neexistovali. Ukazovalo se, že požár vznikl nĕjakou náhodnou nedbalostí poblíž obilných sýpek, ale to bylo také vše. I přes Neronem podniknutá sociální opat­ření, která mĕla zmírnit bolest římského li­du, napĕtí ve mĕstĕ stoupalo. Fáma o tom, že císař nechal Řím sám podpálit, dostáva­la křídla. Nero se marnĕ pokoušel tuto šep­tandu zastavit, ale nebylo to nic platné. Začaly prosakovat zvĕsti, že je lid připravený provést převrat, jehož hlavní obĕtí se mĕl stát právĕ on. Bylo třeba najít nĕjaké řeše­ní z této výbušné situace. A Nero takové řešení našel.

Obĕtními beránky se stali příslušníci řím­ské křesťanské sekty. K Neronovĕ dvoru se již delší čas dostávaly zprávy o tom, že křesťané vykonávají tajné obřady, při nichž pijí lidskou krev a konají krvavé rituály. A na to byl Nero hodnĕ citlivý. Vždyť před lety vydal sám rozkaz, že v arénách ne­smĕjí být usmrcováni gladiátoři. Zbytečné vraždĕní se mu vždycky příčilo. O kultu křesťanů, jejichž společenství bylo hodnĕ uzavřené okolí, se nevĕdĕlo témĕř nic. Na­víc prý odmítají císařovo božství a uznávají za boha jakéhosi Ježíše, odpadlíka od ži­dovské víry. Tyto pomluvy o nich nešířili ani tolik samotní Římané, jako ortodoxní Židé, volající již delší čas po jejich vyhlazení.

Nero však s nĕjakým tvrdým zákrokem proti nim dlouho váhal. Byl k náboženským otázkám pomĕrnĕ liberální, vždyť Řím byl centrem mnoha kultů i cizích rituálů. Nyní se však křesťané stali vítanou záminkou k masovému pronásledování. Bylo vykonstruováno obvinĕní, že právĕ oni mĕli na svĕdomí ničivý požár,protože ve svém učení o Římu vždycky hovořili jako o se­meništi hříchu a předpovídali mu jeho zká­zu. Jinými slovy požár byl výsledkem protiřímského spiknutí členů této sekty.

Pozdĕji byl z Neronova monstrprocesu s křesťany učinĕn akt jakési genocidy, ale to historické realitĕ vůbec neodpovídá. Ta­ké tolik zdůrazňované scény o tom, jak Římané předhazovali křesťany dravým šel­mám, je hrubým zkreslením skutečnosti. Vĕtšina z nich byla totiž tenkrát upálena, nebo ukřižována.

Dnešní historikové odhadují, že proná­sledováním byla za Nerona postižena zhru­ba jen jedna desetina asi třítisícové římské křesťanské obce. Přitom jejich popravy tr­valy až do roku 69, tedy celých následují­cích pĕt let po požáru. To znamená asi 60 poprav ročnĕ. K opravdovému masovému pronásledování křesťanů došlo až pozdĕji za císaře Domiciána a i další římští panov­níci je pak pronásledovali mnohem brutálnĕji a systematičtĕji.

Přesto právĕ z křesťanského okruhu lze pozdĕji vysledovat o Neronovi hodnĕ nepravdivých mýtů. Nikdy mu nezapomnĕli, že právĕ on jako první rozpoutal jejich ma­sové popravy a vykreslovali tohoto římské­ho vládce jako zrůdu, která se v bezuzdné touze po moci nezastavila před ničím. V jednom však pravdu mĕli. Nero nechával po ničivém požáru popravovat nevinné. Křesťané totiž s ním nemĕli zřejmĕ oprav­du nic společného a jejich pronásledování tehdy nebylo motivováno ani tak z důvodů náboženských jako spíše politických.

Obraz římského císaře Nerona však zů­stal pro budoucnost v pamĕti dĕjin lživĕ zkreslený víc, než by si zasloužil. Taková je historická pravda…

Autor: Václav Prokůpek

 

 

 

Share Button

Be the first to comment

Leave a comment

Your email address will not be published.


*